Rada druhá - Poznej sám sebe

Už si nepamatuji přesně, jestli jsem rady, tak jak je píšu, dostávala přesně v tomhle pořadí. Dokonce ani nemohu zaručit, že jsem je v tomto pořadí pochopila. Ale někdy tou dobou, v polovině devadesátých let jsem začala vnímat, že se mi opakovaně dostává rady, poznat sama sebe a změnit se tak, abych si úspěch dovolila. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co se tím vlastně myslí. Když říkám dlouho, tak myslím, opravdu mnoho let.

A tak jsem začala hledat různé způsoby, jak se to vlastně dělá. Znám se přeci dobře. Jsem rázná, usiluji o dobré věci, taky trochu snílek, jsem vzdělaná, orientuji se v kultuře, jsem angažovaná, co na tom, že občas lidem řeknu, co si o nich myslím, a že jim se to nelíbí. Nikdy na ně nejsem náročnější než na sebe! Chtějí výsledky a když řeknu, co mají dělat, tak začnou fňukat a hledat výmluvy, proč nejde to či ono. Nechápu, o co jim tedy jde...

Do toho jsem začala číst Sedm návyků skutečně efektivních lidí. Dobrá, dobrá, souhlasím... Chtělo by to jet na nějaký seberozvojový kurz. Našla jsem si jeden, velmi renomovaný, několikadenní a na tu dobu velmi, velmi drahý, pokud to člověk měl platit z vlastní kapsy. Budiž. Konal se kdesi v lesích, možná sto kilometrů od Prahy. A jak to tak bývá, strávili jsme tři dny různě rozdělovaní do skupin, skupinek, dvojic, pracovali jsem jednotlivě, pak všichni dohromady, od rána do noci... Patnáct lidí, kteří se při příjezdu neznali, po třech dnech měli pocit, že jsou experti na život každého z přítomných. Závěrečnou tečkou bylo horké křeslo. Lektor rozdělil flipchart na dvě části, napsal nahoru plus a do druhé půlky mínus. Přišla řada na mě. Pokynul významně hlavou, abych si sedla na židli. Pravidlo bylo, kdo sedí na horkém křesle, nemluví. Byla jsem jedna z posledních. Ostatní přítomní byli vyzváni, aby vyjmenovávali vlastnosti, které na mě pozorovali v průběhu pobytu. "Sebestředná, arogantní, necitlivá...", sypali to na lektora, že nestíhal zapisovat. Tajně jsem doufala, že najdou aspoň jednu pozitivní. Taktikou na hraně manipulace z nich vypáčil asi tři. Na závěr odtrhl papír, sroloval ho a s gestem dobře odvedené práce mi ho podal. Nevím, jak jsem se dostala do auta. Jen si pamatuji, že celou cestu až domů jsem brečela. Naštěstí většina cesty byla po nějakých okreskách, takže jsem nemohla jet moc rychle. Silnici jsem přes slzy neviděla. A za tohle jsem zaplatila tolik tisíc!

Když jsem dojela domů, měla jsem sto chutí papír vzít a vyhodit, dát si sprchu, natáhnout se do postele a všechno zaspat. Jako by se nic nedělo. Zítra je pondělí, nový týden... Ale začala mi v hlavě vrtat myšlenka. Co když je to se mnou fakt takhle zlý? Co když mají pravdu? Jsem opravdu tak nesnesitelná?

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Seděla jsem téměř do rána v křesle s tužkou a papírem a přemýšlela, psala, škrtala, upravovala. Dala jsem dohromady téměř třicet vlastností mého budoucího dokonalého já. Jaká bych tedy byla, kdybych byla tou dokonalou Janou, která by byla úspěšná a lidi by ji měli rádi? Kým bych byla? Jak poznám, že už taková jsem? Na čem to uvidí moje okolí? Hromada otázek, ještě víc odpovědí... Znovu a znovu jsem je pilovala. Když jsem napsala některá ze slov, tak jsem měla pocit, že se budu červenat. No ne, na co vy nemyslíte... Třeba "vlivná", to jsem tam sice napsala, ale styděla jsem se to číst i sama před sebou v duchu, natož abych to přečetla nahlas. Ale k tomu se vrátíme ještě v jiné kapitole.

Být dáma, úspěšná, opravdová, rozhodná, pokorná, přátelská, vzdělaná, zodpovědná, leader, statečná, vlivná, bohatá, atraktivní, důvěryhodná...

A tak začal můj víc jak dvacetiletý každodenní souboj sama se sebou, se svou super cholerickou povahou, se svými strachy, obavami, předsudky, přehnanými reakcemi. Uvnitř jsem byla romantik, co píše básničky, princezna, co tančí walz, naivní holka, která věří na velkou lásku... Ale bylo bezpečnější být arogantní. Když je odpálíte dřív než oni vás, vyhrajete! Nesmíte ukázat svou zranitelnost. Nebo snad ano?

Začetla jsem se do spousty knih. Ať už Osobnosti plus Florence Litauerové, učebnic psychologie a řeči těla, až se mi dostala do rukou knížka Pozitivní povahové profily Roberta Rohma. Nespočítám, kolikrát jsem ji od té doby četla, kolikrát z ní učila, nebo z ní citovala. Pravidelně nad ní sedím a přemýšlím o sobě, o členech rodiny, kolezích i obchodních partnerech.

Stále jsem na cestě.

A co z toho vyplývá pro vás? Nastavte zrcadlo sami sobě! Buďte upřímní a jděte do hloubky. Nespokojte se s povrchní odpovědí. Odpovídáte jen sami sobě.